Čmoudi na druhou

Letní povídka pro Víkend MF DNES Je dusno - venku i uvnitř. Na jejím Ministerstvu probíhá personální rošáda. Hustota nových úspěšných, kreativních, usmívajících se, voňavých lidí kolem ní je téměř nesnesitelná. K zešílení. A ty bezostyšné pohledy, přímé zírání, či kradmé okukování. Žofie ví, že časem se vše usadí. Ví, že si zvykne. Dokonce i ti noví si zvyknou na její snědou přítomnost, kypré tvary i hluboký hlas. A zvyknou si chodit k ní pro radu, kterou nikomu neodepře. Ale o prázdninách tomu musí uniknout. Musí pryč z velkoměsta, pryč od lidí. A žádné válení na pláži, žádná nákupní centra. Přeje si volné, vzdušné léto a nebe plné hvězd. V klimatizované kanceláři 13. patra budovy Ministerstva počítač zarputile vyhledává téměř vražednou trojkombinaci požadavků: malá obec, nezprofanované přírodní krásy, stagnující lidé. Hlásí HOTOVO. Našel pouze jediný průsečík. Zbyňsko.

Pojede se na západ. Zbyně je to pravé ospalé město. Černý Les je turisty neobjevený přírodní skvost. Unikátních památek po vystěhovalcích je tam spousta. Hlavně krásný kamenný most v Bdělé. To bude zážitek.

Ještě jí zbývá zavřít všechna okna, i to zaseknuté s názvem „ZAČLENĚNÍ“ a smazat vše nevhodné, hlavně nepřípustnou osobní korespondenci.

Je rozhodnuta přežít ve městě i v divočině. Je přece úspěšná žena - matka samoživitelka.

 „Vyjedeme brzy ráno“, oznámila synovi Ignácovi, „do zapadlé Zbyně se musí autem.“

Z prvorepublikového Zbyňského nádraží už pojedou lokálním vláčkem do nejbližšího města poblíž Bdělé. Pak krásnou přírodou na nových kolech. Letní výlet završí večerní táboření s hvězdami nad hlavou.

 Když ráno zaparkovala svůj elektromobil před nádražní budovou, líná Zbyně v údolí ještě spala.

K jednokolejnému nádraží vysílala pouze pár zvuků ze skomírající fabričky. Kdo by kam ze Zbyně pospíchal? Je tu vysoká nezaměstnanost, domorodci do noci sedí v hospodách a žehrají.

Vlastně jim nic nechybí, nic jiného nehledají.

 To je ono, potěšila se.

 Krásna stará nádražní budova byla překvapivě otevřena. Vstoupila. Hledala automat, kde by mohla koupit cestovní lístky a mapu. Vybavení ale bylo jako z filmu pro pamětníky. Povšimla si pár v průvodci nepublikovatelných informací přilepených na okénku výdeje cestovních lístků („Klíč od WC si vyzvedněte až po zakoupení lístku.“). Psané ozdobným rukopisem inkoustovým perem. Usmála se a zasnila. Tady se asi zastavil čas.

 „Mamiiíí, ČMOUDI!!!“ vyjekl zoufale její syn Ignác.

Už zase rychlý zvrat. Bože, jak nemá ráda rychlé zvraty.

Odstoupila od okénka a chvátala k synovi. Dobře znala strach městského dítěte z čmoudů. Odmalinka, od první zkušenosti se jich bál. A nejen on.

Jeden z čmoudů už ale stál ve dveřích. Vysoký, mohutná ramena, umaštěný ohoz, zablácená bagančata a sombrero vmáčklé do čela. Na tmavé tváři se mu v širokém úsměvu blýskaly bílé zuby.

Se synem za zády couvala rychle zpět k výdejně lístků. K malému okénku s ještě menší postarší vrásčitou ženou.

„Kde se tu najednou všichni objevili?“ napadlo ji. „To je nadělení.“

„Brý den paninko, tak co, máte problém hned po ránu?“ zahřměl Velikán.

Těžkou, začmoudlou dlaň jí položil suverénně na rameno. Zaregistrovala špínu za nehty a typickou čmoudí vůni.

„Ne, jen nevím jaký lístek koupit. Nic se nám nehodí.“ zakoktala.

Pečlivý mejkap trapně maskoval nejistotu a pod dokonalým outdoorovým outfitem jí stékaly kapky potu. Vždy takhle reagovala, když někdo vstoupil do její intimní zóny.

Muž orlím zrakem prolétl nabídku Českých drah.

„Ani se nedivím, tady žádný šlágr. Stejný je to už roky.“ ušklíbl se Velikán.

Důvěrně se naklonil do okénka a silným hlasem zahalekal na důchodkyni: „Dejte jí to k naší skupinové jízdence do Hjustnu, a ta kola k tomu. Takže dneska celkem 20+2. Vesmírné středisko NASA nás očekává. Bude parádní den a večer plný hvězd. Čeká nás úspěšný třetí srpen dva tisíce dvacet tři.“

Rozhodnutí umocnil pevným širokým rozkročením.

Odtušil jejich cíl. Výstroj okoukl před vstupem do budovy.

Nešlo couvnout. Nebude riskovat. Čmoudům není radno odporovat. Snad to zvládnou. Žofie má speciální sociální výcvik. Vzala syna za ruku, aby ho uklidnila a sobě dodala punc nedotknutelnosti matky s malým dítětem. Vyšli před nádražní budovu.

V ranním slunci vylézajícím zpoza vrcholků lesa Kocáb se vyhřívalo dvacet čmoudů různého věku. Líně po sobě lezli, podpírali se, vzájemně se pošťuchovali, rozsévali hlahol a čmoudí odér. Všude bagáž, bágly, kytary, ešusy,… A úsměv. Každý se usmíval - malý, velký, starý, mladý, tlustý, hubený.

Prostě trempové na šňůře. Jak její syn říkal, Čmoudi. Očouzení od táboráků, umounění od popela, urousaní ranní rosou.

Čmoudi, táhnou krajinou. Žádný kvalt. Ani v 21. století.

Jednovagonová stará lokálka, oprýskaná, s dřevěnými sedadly a špinavými okénky na kliku se líně přišourala s 30-ti minutovým zpožděním. Nikdo zpoždění nehlásil, nikdo se jím nevzrušoval.

„Možná jede až do Bradavic“, napadlo jejího syna Ignáce.

Na peróně, u nástupního schůdku, stála ztepilá studentka na brigádě. Počítala cestující. Přesně 22.

Trvalo hodně dlouho, než se všichni nalodili. Chlapy mistrně nakupili bagáž do velké nedobytné pyramidy. Kola zůstala u předních dveří.

Strojvůdce nechvátal. Vykloněn z okénka pokuřoval cigaretu, kochajíc se pohledem na své svěřence. Lokálka byla trempy zaplněna do posledního místa. Každý se pohodlně uvelebil. Děti nosíky přitisknuté na okénka.  

Vláček vyjel z nádraží. Kytary se rozezvučely: „Na kolejích stála, za uchem květ, vlasy trávou zavázaný, …. Vím, holky těžší to maj…“

Průvodčí v obepnuté sukénce, procházela svým výsostným teritoriem a vlnila se v rytmu písně vandráků. Byla si vědoma toho, že je pro čmoudy trofejním bonusem od ČD. Šířila hříběcí sexuální vzrůšó a radost. Zastínila i pravý bonus té bezstarostné jízdy – klikatý směr trasy jednokolejky Černým lesem.

„V příští stanici zastavíme pouze na chvíli, máme zpoždění,“ zanotovala průvodčí hlášku jako z filmu.

Vlak znenadání zahoukal, zaskřípaly brzdy. Prudce zpomaloval.

Blonďatá holka usínající u okénka sebou trhla. Vypoulila oči a tichounkým hláskem zaúpěla: „Mamííí.  ČMOUDÍÍÍÍ!“

V kolejišti stávající stanice se roztahovala kupa Romů. Samí mladí lidé. Budoucnost národa.

Vláček je nepobere. Kam se vtěsnají? Stát se bude dlouho. Nabere se další zpoždění.  

Obavy byly zbytečné. Hbitost jakou naskákali do ještě jedoucího vláčku, dávala odtušit utajenou genetickou sounáležitost s běžci pravidelně vítězícími na sprintérských tratích. A ještě víc. Uměli kouzlo. V jejich přítomnosti se trempové rázem smrskli. Vešli se na dvě dřevěné lavice kolem pyramidy. Ani prádlo v pračce se tak rychle nesrazí. Všude zavládlo husté horko. Písně i odér od táboráku zmizely. Nahradila je vůně olomouckých tvarůžků, trávy a zapálených cigaret. Křik, řehot a sprostota se staly samozřejmostí.

Průvodčí se záhadně ztratila v kabině strojvedoucího. Romy nepočítala, lístky nekontrolovala, necvrlikala.

Vlak vyvinul netušenou rychlost. V nejbližší liduprázdné stanici zase všichni Romové bleskově vyskákali.  Rychlí, sebevědomí, nebojácní.

S nimi se ale jaksi vytratila i radost z jízdy.

Nevrátila se, ani když vláček na konečnou dorazil bez zpoždění.

Skrytou dovednost svého národa poznala na vlastní kůži přímo v cílové zastávce.

„Paninko“, hlesl Velikán,“ vy máte odkolena kola!“

Zpočátku jí to nedošlo. Trapně koukala, co to je? Kola bez klaksonů, pumpiček, baťůžků, lahviček, přileb a další výstroje. Holokolo.

„To je nadělení. A obě dvě,“ zatřásl se jí hlas. Pak ještě nevěřícně dodala: „Že by oni, jak to…?“

Bylo jí k pláči a syn již nepokrytě fňukal.

„Nebojte se, nejhorší už máte za sebou. Kdo nic nemá, tomu nikdo nic neukradne.“

„A víte co, paninko? To nejdůležitější máte v hlavě, o to vás nikdo nikdy nepřipraví.“ v povzbudivém úsměvu se zableskly bílé zuby Velikána.

Vzal Žofii kolem ramen, Ignáce pohladil. Nebránila se ona, ani syn.

Čmoudi kolem se potutelně zakřenili. Nálada se zase zlepšovala.

„Vykašlete se na kola. Pojďte s náma,“ dodal.

Večer, upírajíc pohled na vysoké hvězdné nebe, si pohrávala s odvážným rozhodnutím. Až se z dovolené vrátí, vymění horkou židli na Ministerstvu sociálních věcí za teplé místo na Ministerstvu dopravy. Tuší, kde jsou rezervy.

Tedy, pokud jí již úplně ze všech ministerstev nevyšachovali. Jeden nikdy neví, i když hodně ví a zná.

Když usínala, znělo jí v uších neodbytné: „Vím, holky těžší to maj, … „

A pak se z vedlejšího stanu teskně ozvalo: „Opuštěnejch ptáčat plnej je svět, hnízda hledaj, neví co dál …“

Že by se pokusila ještě tu zaseknutou složku ZAČLENĚNÍ znovu otevřít?

Zavřela oči.

Jen žádný rychlý zvrat. Nemá ráda horké změny.